Putujeme po regionu

V mikroregionu Kahan, který spojuje krásná příroda a hornická historie, existuje spousta zajímavých turistických cílů a známých i neznámých spojnic mezi nimi. Na našich webových stránkách, v prostorách Regionálního informačního centra v Zastávce a postupně i v terénu samotném, vás na jejich existenci budeme upozorňovat. Bude nás velmi těšit, když jejich objevování udělá radost i vám. Vaše Regionální informační centrum Zastávka.

Autorka textů Halka Horká, Foto: Lukáš Volánek, Jan Šon, Aleš Palko

Do Babic po kolejích

„Nohama stíráš rosu na kolejích…“ si můžete zpívat celou cestu ze Zastávky do blízkých Babic. V roce 2018 se totiž fanouškům šín a strojů podařilo dovést koleje ze zbýšovského Muzea průmyslových železnic až do Zastávky. Splnil se tak sen partě mužů, kteří – a teď to zní jako z budovatelských filmů, ale bez ironie je to tak – díky každoročním brigádám a usilovné práci obnovili někdejší trať, po níž kdysi jezdily vagony a vozíky narvané nejkvalitnějším černým uhlím ze zbýšovského dolu k zastáveckému nádraží a pak putovalo dál do světa.

Babicemi soupravy jen projížděly, ale dnes je tu historicky první vlaková zastávka, jak bylo se smíchem řečeno při jejím odhalování.

Babice jsou od RIC Zastávka opravdu, co by kamenem dohodil, takže nejlepší je vydat se na výlet pěšky. Když se vám nechce pěšky, můžete jet ve vagoncích MPŽ. Nebo jít podél trati s onou písní na rtech či po trase značené modrou turistickou značkou. Úplně nejlepší je – zvlášť pokud máte menší děti – jednu cestu jít, druhou se vézt.

Ať zvolíte cokoliv, nemůžete ani v jednom případě minout někdejší centrum babického průmyslu – Důl Ferdinand. Černé uhlí tu horníci mezi léty 1856–1955 tahali z hloubky až bezmála 800 metrů. Když byla těžba v půli 50. let zastavena, sloužil Ferdinand jako větrná (odvzdušňovací) jáma pro zastávecký Důl Julius. Mezi oběma doly mimo jiné také vedla lanová dráha pro vozíky, která však byla po roce 1945 kvůli velkému poškození demontována. Definitivně se zdejší hornická historie završila v roce 1992, kdy byla jáma zasypána hlušinou. Dnes ji připomíná informační tabule. Dá se dojít až k místům, kde Ferdinand stával, schovává se pod krycí deskou. Ale pozor, pohybujete se na soukromých pozemcích, takže se podle toho chovejte.

Hned vedle se náhle vzpíná poměrně prudký kopec, to je takzvaná halda, tedy navršená vykopaná hlušina. Stejné hory vyrostly ve Zbýšově a Oslavanech. Na tu babickou haldu – dnes břízami a osikami zalesněnou – se dá vylézt a rozhlédnout se po krajině.

Přestože největší rozmach přišel na konci 19. století s příchodem Těžířstva Rytíř Herring a spol., první zmínka o obci se objevuje už v roce 1228, předpokládá se, že místo bylo osídleno mnohem dříve. Z historických památek jsou pro Babice nejvýznamnější dvě sakrální stavby – kaplička sv. Antonína Paduánského na návsi a křížek nedaleko hřbitova, jímž místní děkovali za odchod napoleonských vojsk, která si v obci nebrala servítky. Na návsi je také hřiště. Někdejší hospoda je dnes soukromým klubem, ale pivo nebo limonádu vám tu určitě nalijí.

Kaple na návsi v Babicích.

Ke zdejšímu „kulturáku“ dodnes vzhlížejí všechny bývalé máničky a rockeři tělem i duší. Před Listopadem se zde nebáli pořádat odvážné koncerty, svoji tradiční přehlídku s padesátiletou historií Babické písničky zde mívají trampské skupiny a i obyčejná zábava je v Babicích pořád velký zážitek.

Z návsi se můžete vydat několika směry – ke Kratochvilce, Zbýšovu nebo zpět do Zastávky. Vezměte to ale ještě kousek dál po trati nebo po modré značce. Dovede vás k babické střelnici, což je krásné místo na odpočinek. Rovný plácek vybízí k hraní her, ohniště k opíkačce. Na místě se už několik let nestřílí, pozorný detektiv však může v hlíně objevit zapomenutou nábojnici.

A vracíme se zpět, i k těm na začátku zmiňovaným hornickým vozíkům. Při svých putováních mikroregionem je ještě zahlédnete v mnoha zahradách, nic lepšího na chytání dešťovky není. ☺

 

Přes Kratochvilku s lupou a štětečkem v báglu

Na tenhle výlet si určitě vezměte něco na převlečení, lupu a štěteček. Zvlášť pokud vyrážíte s dětmi. Vše ale budete potřebovat až na konci cesty, takže si to do batohu uložte až naspod.

Pokud pojedete na kole od RIC Zastávka do Kratochvilky (místní říkají na Kratochvilku) přímo, máte dvě možnosti. Zaprvé po hlavní silnici k Babicím, kde se vydáte doleva, a jste na místě raz dva. O něco delší, zato bez frekventované silnice, to je po Hornické cyklostezce 5173. Tou se dostanete k Babicím zespodu a doleva odbočíte u nádražíčka místní úzkokolejky. Čeká vás táhlé stoupání přes vesnici, ale devizou je nulový provoz a případné občerstvení ve zdejším „klubu“ a dětské hřiště. Musíte pořád nahoru, ale výsledek stojí za to – nad Babicemi se dostanete na jedno z nejvyšších míst okolí. U případného vydýchávání tak pod sebou uvidíte Zastávku, část Rosic a hlavně kapli Nejsvětější Trojice (místní místu neřeknou jinak než Na Trojici), Tetčice, v dálce Omice a napravo obr, s nímž se při místních výhledech setkáte často a který ohromuje (nebo kazí výhled, to záleží na vás), – gigantické chladicí věže atomového chrámu Jaderné elektrárny Dukovany. Stačí po silnici popojet ještě pár metrů a jste v Kratochvilce.

Pěšky bude nejlepší vydat se od RIC Zastávka směrem k rosické oboře. Pokud se vám nechce nořit do lesa, můžete ji zprava obkroužit po zdejší naučné stezce a ta vás dovede až na cestu spojující Kratochvilku s „Trojicí“. Bylo by ale škoda oboru minout bez povšimnutí, zvlášť pokud chcete na trase Zastávka – Kratochvilka strávit celý den (viz Rosice).

Krásný název obce je zřejmě odvozen od zájezdního hostince Kratochvilka na důležité trase mezi Velkou Bíteší a Ivančicemi, o němž se první zmínky objevují v roce 1626. Oficiální historie vesničky se začíná počítat o století a půl později a i její největší rozmach přichází s hornickým boomem, který je charakteristický pro mnoho zdejších obcí.

A jak si můžete chvíli zkrátit vy? Skočit si na limonádu nebo „na jedno“ do dvou hospůdek, zahrát si tenis, zdatnější osoby se ještě můžou otočit k rosické kapli… ale pak už neváhejte a zamiřte k cíli, kde bude potřeba ta zmiňovaná lupa (kladívko?). Jmenuje se Rybičková skála. Vydejte se přes prastarý kratochvilský třešňový sad, který je samozřejmě nejkrásnější na jaře a „nejchutnější“ začátkem prázdnin.

Pro cyklisty bude lepší pustit se dolů k Neslovicím, a jak narazí na zelenou turistickou značku, vydat se doprava směrem na Oslavany.

U Neslovického potoka se vrátíte o miliony a miliony let zpátky – do prvohor. Na jeho levé straně totiž stojí nevysoká skála, která v sobě „zakonzervovala“ prehistorické rostlinky a rybky. Těch badatelé na konci 19. století našli tolik, že bývalou lomovou stěnu pojmenovali Rybičková. A teď je čas vytáhnout lupu. Skála je běžně přístupná, můžete se vyškrábat, kam až vám to půjde, a prohlížet, zkoumat, hledat. V podstatě pokaždé i v opadaných částech pod skalou najdete kamínek s otiskem prvohorního organismu, nejčastěji rostlin, rybičky už archeologové asi vybrali. ☺ Už je asi jasné, proč je lepší mít něco dalšího na sebe, děti jsou schopné se v suti a u skály válet hodiny, aby něco pravěkého našly. Rodiče se vše podstatné dozvědí z naučné tabule, mohou opéct špekáček na ohništi a taky se projít dál podél potoka – les kolem Rybičkové skály je neuvěřitelně krásný.

A pak převlíct, batoh na záda a zpět do Zastávky.

 

Lukovanské boudy já mám rád

Mohou pro vás být cílovou stanicí, ale také výchozím bodem, pomyslnou bránou do blízkého údolí řeky Oslavy, oblíbeného místa čundráků. Ať tak či tak, Lukovany vybízejí k toulání. Málokde najdete v okolí takové ticho a klid, nedělní prosluněné dopoledne je zde balzám na duši.

Přitom ani z historického hlediska nejde o zapadlou vesničku. Zatímco v dnes rozrostlých okolních obcích ještě nestál pomalu ani dům, v Lukovanech už se tyčil kostel (první písemná zmínka o obci se objevuje v roce 1269) a obdělávala dobrá půda. Románský kostel sv. Václava je dodnes lukovanským magnetem, určitě se jím nechejte přitáhnout.

Ze Zastávky a zdejšího Regionálního informačního centra je to do Lukovan kus cesty, pokud plánujete cestu s malými dětmi, určitě si ji dejte jako jednosměrku. Cyklisté si naopak užijí parádní okružní výlet. Povedou vás značky a cyklostezky přes Babice a Zakřany (viz kapitola Babice, viz kapitola Zakřany). Ze Zakřan do Lukovan vás čeká klikatá trasa po silnici, ale provoz zde není velký, takže ani pěší se nemusejí ničeho bát.

Tady začíná to pravé toulání, podél silnice roste řada ovocných stromů, takže zejména v létě vlastně na asfaltu mnoho času nestrávíte. Na nejvyšším bodě se kocháte výhledy – vlevo vidíte údolí potoka Balinky, vpravo vás stále naviguje lukovanský kostel. Odvážní by to mohli „střihnout“ přes les, ale není to potřeba. Silnice vás dovede dolů pod Lukovany, do nichž musíte vystoupat, takže načerpejte energii a odbočte ke zdejšímu rybníku Na Babinci. Ten je rájem pro příznivce sportovního rybolovu, ale dá se v něm i koupat. Když zamrzne, bruslí se zde.

Pak se vraťte na silnici a stoupejte k domům, z nichž mnoho má stále podobu statků s někdejšími velkými vjezdy pro povozy, a tak můžete dětem lehce vysvětlovat, jak se na usedlostech žilo. Historii a lidové zvyky si Lukovanští nedají vzít, zdejší hody a třeba Svatováclavské slavnosti nebo masopust jsou vyhlášené. Toulání mezi domky je krásné. Pod kopečkem s kostelem najdete zdejší hospodu, která je jednoznačným centrem společenského dění, kromě občerstvovny je zde velké dětské hřiště, muži zde hrávají nohejbalové turnaje (mimo jiné je to oblíbená kratochvíle snad ve všech obcích mikroregionu), tady se staví máj a do noci tančí na zábavách. Kulturní centrum je zde od konce 19. století, kdy pozemky na ně darovala baronka Hirschová, manželka majitele rosického panství. Kousek od kostela je také vyhlášený vinný sklep s posezením.

Lukovany napůl rozdělují ostré svahy, zda jde o pozůstatek příkopu tvrze bratří Zdeslava a Arnošta z Lukovan, se spekuluje. Také o tvrzi se vyprávějí různé zkazky.

Nad mateřskou školou se napojte na cyklostezku směrem ke Ketkovicím. Právě tudy chodili a chodí tuláci, které okouzlila nedaleká „Oslavka“ a údolí pod „Ketkovákem“, tedy zříceninou hradu Levnov. Až tak daleko nemusíte, protože stačí bloumat v lesích hned za Lukovany. Chodí se sem na hříbky a v létě na ostružiny, kterých jsou zde lány. Trampové, čundráci a turisté ta místa milovali snad odjakživa a chodí sem dodnes. I kvůli takzvaným Kocmanovým boudám – dřív to bylo junácké tábořiště, dnes soukromý pozemek s malým rybníčkem, kde vám ale načepují pivo a natočí limonádu. A tady můžete v klidu cestu zakončit, odtud se nespěchá, zvlášť v tom kouzelném nedělním dopoledni…

Akční cyklisté si mohou dát do těla na kopcovité trase Zastávka – Zakřany – Lukovany – Ketkovice – Rapotice – Vysoké Popovice – Zastávka.

Kocmanovy boudy na kraji Lukovan

 

Do Neslovic na golf nebo na zmrzlinu

Do Neslovic se jezdí na koně, lézt po lanech, hrát minigolf a na v okolí vyhlášenou točenou zmrzku. Kromě toho, že si opravdu pochutnáte (je z mléka, žádná voda), taky podpoříte „obecní“ byznys. Zdejší cukrárna a přilehlý obchod jsou totiž už mnoho let v režii radnice, protože soukromník to zabalil a místní by si neměli kam jít nakoupit. To, co je dnes nutným trendem, zažívali Neslovičtí jako jedni z prvních v republice. To jen abyste věděli, až si dáte zdejší velkou míchanou…

Na kole jste ze Zastávky v Neslovicích cobydup – nejrychlejší je to po silnici okolo Babic a přes Kratochvilku. Delší, ale příjemná cesta je přes Zbýšov směrem k Rybičkové skále (viz Kratochvilka). Pěšky už je trasa na delší čas – ze Zastávky rosickou oborou do Kratochvilky, a pokud nechcete po silnici, tak se vydejte neznačenou „zadní cestou“ od Zbýšova až do Neslovic, což je taktéž směrem k prvohorním zkamenělinám.

Takže zmrzlinu na místním náměstíčku máte v ruce a co dál? Vezměme to zleva, pokud máte cukrárnu za zády. Dojděte ke kostelu Narození Panny Marie na samém začátku obce a vydejte se vzhůru. Vyšplháte se na takzvanou Patočkovu horu, která je od roku 1984 vyhlášena přírodní památkou. Proč se tento jeden hektar chrání? Aby se podařilo při životě udržet zbytky někdejší stepi a jejích rostlin, v případě kopce u Neslovic je to hlavně koniklec velkokvětý.

Informační tabule chráněné lokality v Neslovicích

Jen o kousek dál se můžete přenést do světa kovbojů a farmaření. Na Hot Hill ranči si můžete domluvit projížďku na koni a uvidíte ten pravý přírodní styl farmaření, kdy si dobytek zvesela běhá po pastvinách. Komu voní stáje, je vítán. Vrchol ranče je navíc místo, kde máte po celém mikroregionu největší rozhled, uvidíte 11 jeho obcí.

Ten, kdo se rád protáhne, si v Neslovicích užije ve zdejším lanovém parku a klasickém minigolfu. Jsou hned vedle sebe, vydejte se od cukrárny po ukazatelích. Těsně u obou atrakcí je navíc velké a dobře vybavené dětské hřiště, takže mladší sourozenci nemusejí svým starším bráchům a ségrám, kteří už mohou do lanového centra, závidět. Celá rodina se pak sejde na minigolfu, vyfasujete hole, plastový kyblíček s míčky, papír, tužku a můžete se předvést. A je tu i skatepark.

Pokud stojíte o ještě větší výlet, vydejte se od hřiště po zelené turistické značce, dovede vás k cyklostezce 5171 a tou dojdete k velké atrakci – rozhledně Vladimíra Menšíka v obci zvané Hlína. Je 22 metrů vysoká a namažte si pod koleny, na její vrchol musíte po 96 schodech. Když se stavěla, mluvilo se o tom, že z ní bude vidět tak akorát na zem, ale chyba lávky –  dohlédnout z ní lze na Pálavu nebo Bílé Karpaty. Pokud se sem vypravíte v jiskřivém zimním období a budete mít štěstí, můžete z Hlíny koukat až na Alpy. A daleké rozhledy byly zaručeny předem, rozhledna tu totiž stála už v letech 1910 až 1938. Proč nese jméno Vladimíra Menšíka, snad ani není nutné příliš vysvětlovat – herec se narodil v nedalekých Ivančicích.

Cestu zpět z Hlíny do Neslovic, potažmo Zastávky, asi bude pro pěší lepší absolvovat autobusem, který projede přes obě obce.

Abychom nevynechali ani historii, tak vězte, že Neslovice ležící na dnešní velmi frekventované silnici na Ivančice jsou poprvé z historických dokumentech zmíněny už v roce 1342. Archeologické výzkumy na přelomu tisíciletí ale dokázaly, že lidé zde žili již minimálně v 11. století.

 

Ostrovačice jsou z pohádky

Co mají společného naivní Helenka, silné motorky a trpaslíci? Jsou to Ostrovačice. Právě ve zdejších Podkomorských lesích se odehrává slavná Pohádka máje, jezdí se Velká cena na Masarykově okruhu. A ti trpaslíci? Mají tu svoje městečko.

Do Ostrovačic a jejich okolí se vyplatí zajít. Pro pěší je nejlepší od RIC v Zastávce vyrazit směrem na Říčany přes Okrouhlík a užít si lesy (viz kapitola Říčany). Cyklisté je budou následovat, nebo zvolí silnice přímo do Ostrovačic. Ta za Rosicemi je svým provozem celkem příjemná, navíc na větší části cesty je dokonce zakázán vjezd automobilům. Sraz je u kostela.

Jeho románské základy pocházejí už z 12. století, první datovaný údaj o území Ostrovačic dokonce z roku 1255. Ale lidé zde žili už tisíce let předtím. Nedávno se dokonce v Ostrovačicích našly unikátní nálezy patřící k – citujeme archeology – „šáreckému stupni kultury s lineární keramikou“, nad nimiž jásají. Jde totiž o nejzápadnější nález této kultury vůbec a datuje se až do doby 8 tisíc let před naším letopočtem. Při velkých opravách hlavní silnice byly odkryty hroby z 10. i 15. století a nouze není ani o artefakty z druhé světové války.

Ostrovačice byly dlouhá staletí navázány na rajhradské benediktiny, byla zde fara s odpočinkovou prelaturou, jejíž přístavbu nejspíš navrhoval slavný Santini. V každé obci je zajímavé sledovat domy s nejnižšími, a tedy nejstaršími, popisnými čísly, ostrovačický dům č. 12 má krásná gotická okna a kromě toho, že býval součástí velkostatku a v jeho zadním traktu se nacházel pivovar, v něm dokonce kdysi sídlila i pošta – jedna z nejstarších na rosicku při bývalé císařské silnici spojujícíc Brno a Prahu. Připomínek své dlouhé historie má městys (toto označení, kterým se Ostrovačice pyšnily od roku 1842, jim bylo navráceno v roce 2006) hodně – nezapomeňte se projít k pamětním křížům nebo pomníkům obětem válek.

Pokud žízníte a hladovíte, příležitostí máte několik. Kdyby se vám nechtělo do restaurace, ve všední dny je k dispozici obchod. Podobně jako v Neslovicích jej začala provozovat obec, protože jinak by byl krám zavřen. A pak už se vnořte do Podkomorských lesů, jejichž zkoumání je na samostatnou výpravu, takže zejména s malými dětmi je asi lepší dojet přímo do Ostrovačic.

Začněme romantikou, láskou, ale také zradou a velkou tragédií. Tak se jednoduše dá shrnout Pohádka máje, kterou vystavěl Vilém Mrštík a nechal se inspirovat příběhy Emilie Topinkové a Heleny Nováčkové. Poznal je jako malý chlapec, když v Ostrovačicích pobýval. Knižní verze mluví o Helence omámené láskou ke studentu Ríšovi, který sice city opětuje, ale pak – když dosáhne svého a odjede zpět do velkého města – nějak zapomene a Helenka se se zradou nedokáže smířit. Zdejší lesy hrají v příběhu zásadní roli, a tak své putování májovou romancí začněte v hájovně, kde Helenka bydlela se svým tatínkem, pokračujte přes Helenčinu studánku až nad Brněnskou přehradu ke studánce Ríšově. Je to pěkný, zhruba patnáctikilometrový okruh. Pokud se vám nechce knížka číst, tak aspoň koukněte na film s Natašou Golovou a Svatoplukem Benešem v hlavních rolích. Svůdníka a bídáka hrál tak dobře, že mu Ostrovačičtí v roce 1998 udělili čestné občanství.

A teď něco pro pány. Jen kousek od Ostrovačic a od hájovny přes Kopeček (tak se tamní nejvyšší bod Brněnské vrchoviny opravdu nazývá) narazíte na ryze novodobou záležitost – Masarykův okruh. Vyhlášený je zejména srpnovou motocyklovou Velkou cenou, ale vytížený je přes celý rok. Řev motorů se často nese celou oblastí a hukot z kempů při MotoGP je slyšet třeba až do Zbýšova. Kromě toho, že dnešní okruh spadá částečně do ostrovačického katastru, ten původní v letech 1930–1937 přímo přes Ostrovačice vedl. A když jste chtěli na tomto úseku závody sledovat „na stání“, dali jste 15 korun. Okruh se dá celý obejít, ale lepší je to určitě na kole. Plno historických fotek z motocyklových závodů najdete v hostinci U Nedbálků.

Od okruhu se dá sejít k bývalému kamenolomu u potoka Cikánka, a jsme u těch zmiňovaných trpaslíků. Opravdu tu jsou, v Trpaslíkově. Postavičky sem místní chodí na jaře budit a na podzim uspávat. Fakt. Pokud se Ostrovačičtí totiž něčím opravdu vyznačují, tak je to humor a nadšení pro spolkový život. Takže jedni si dělají legraci s trpaslíky, další cvičí, jiní velmi úspěšně ochotničí, je toho dost a dost. Divadlo a umění Ostrovačicemi hýbe už tradičně – narodil se zde významný prvorepublikový herec Karel Želenský a žije zde hudební skladatel Zdeněk Pololáník. A ještě k těm trpaslíkům – prosím žádného si na památku neodnášejte, přináší to smůlu.

 

Malá velká Příbram

Maličká, schovaná dál od hlavní silnice, chtělo by se říct. Příbram na Moravě ale „klame tělem“. Ať se vydáte ze Zastávky k Mariánskému údolí, Zbraslavi nebo Vysokým Popovicím, stále se touláte po příbramských lesích. A právě Příbrami může Zastávka vděčit za to, že se mohla stát dopravní křižovatkou a rozrůst se ze zájezdního hostince na městečko – v roce 1875 jí darovala část svého území. Pravda, z rozkazu tehdejšího c. k. místodržitele.

Právě hluboké lesy v okolí, kde se dá dobře schovat, byly i příbramskou smůlou. Vesnice trpěla při drancování napoleonskými vojsky a tuhé boje se zde vedly i na úplném konci druhé světové války. Říká se, že šťastlivci mohou v lesích mezi Příbramí a silnicí na Velkou Bíteš ještě najít zbytky zákopů.

A tak se do těch končin vydejme (vezměte si plavky, budou se hodit). Pomyslně je to ze Zastávky do Příbrami pár kroků, jak jsme si řekli, fyzicky o pět kilometrů dál. Výlet nepatří k úplně nejtěžším, ale zadýcháte se celkem obstojně. Nechejte se od RIC Zastávka vést červenou značkou přes Masarykovu studánku k hájovně Habřina a dál až do obce samotné. Pokud jste houbaři, tak se připravte, že hlavně na podzim tuto nejzalesněnější tříkilometrovou část můžete jít několik hodin. Když je hříbková sezona, o hnědé hlavičky se tu zakopává. Praváky je vyhlášená celá oblast kolem Zbraslavi a Příbrami, což vám potvrdí i řada Brňanů.

Ať už jste bloumali s košíkem, nebo rázně šlapali, k chuti přijde zastávka. V Příbrami je báječná – je tu hospůdka, skvěle vybavené dětské hřiště. Hned tady můžete využít přibalené plavky, Příbramští si totiž požární nádrž přizpůsobili také na koupání. Pokud si chcete ale zaplavat víc a v přírodě, tak putujte ještě kousek za obec. Najdete zde na Příbramském potoce rybník zvaný Kuchyňka. Pokud jste se hodiny „nezarazili“ u houbaření po cestě nebo cákání na návsi, tak tady v létě s delší dobou počítejte určitě.

Kuchyňka je udržovaná, má příjemný vstup do vody a romantiku přírodního koupání dolaďuje ostrůvek uprostřed. V horkých dnech se sem aspoň na chvilku jezdí svlažit nejen místní. Čtyřicátníci i ze vzdálenějších obcí vzpomínají na líné prázdninové dny, kdy se sbalilo kolo, dvacka do kapsy, babičce se řeklo čau a na celý den se vyrazilo na příbramský rybník. Kdyby vás náhodou napadlo vzít si s sebou rybářské pruty, nedělejte to. Povolení mají jen místní.

Příbram má jedno velké unikum – kapli sv. Floriána a Panny Marie. Jde o velmi moderní stavbu a jeden z prvních velmi netradičních svatostánků stavěných po roce 1989. Kaple má tvar elipsy, k níž se přidružují další dvě menší, z jihu zpovědnice, ze severu sakristie. K tomu netradiční okna, zvlněná střecha… Je to velká architektonická zajímavost. Zatímco kaple je novodobá, daleko do historie se přenesete s křížem datovaným do roku 1806, kterým místní děkovali, že odtáhla napoleonská vojska. Ta se totiž s ničím nemazala.

Zpátky do Zastávky se dostanete po cyklostezce. Když narazíte na koleje tratě Zastávka–Náměšť, můžete jít podél nich takzvanými Žleby. Po cestě narazíte na Příbramský mlýn, což je sice nefunkční a nepřístupná budova vodního mlýna, ale pořád si díky ní jde dobře udělat obrázek o tom, jak dříve v okolí hojně rozšířená zařízení vypadala.

Zdatnější výletníci to mohou po cyklostezce vzít ještě dál až k Zakřanům a přes Skříňku a Babický les. Tak jako tak máte v nohách maximálně 16 kilometrů a skvělý výlet za sebou.

Příbramský mlýn je impozantní stavbou i když se jeho mlýnské kolo už netočí.

Renesanční Rosice se štikou ve znaku

Renesanční zámek, nádherná kaple, blízko příroda, dobré jídlo i pití, kulturní a sportovní vyžití. To všechno najdete v Rosicích.

Pokud jedete vlakem, autobusem či autem, můžete vystoupit přímo v Rosicích, ale byla by škoda nedojet až do Zastávky. Cestou odsud totiž můžete vkročit i do lesa a absolvovat příjemnou procházku oborou, která neodmyslitelně patřila k rosickému panství. Provede vás po ní naučná stezka, k níž dojdete kolem památné hrušně polničky. Pro děti (a nejen pro ně) je nachystáno i interaktivní stanoviště, kde si otestují, jak zvládají poznávání zvířat, stromů nebo rostlin. Zastavíte se na místě U Obrázku, kde stával strom se svatými obrázky, a můžete jít dál po stezce, po níž staletí chodívali Babičtí do práce či na mši do Rosic. U nádraží si zuli svoje zablácené boty, schovali je do křoví a obuli si „kostelové“. V oboře také narazíte na pozůstatek někdejšího vodojemu a vodovodu, který zásoboval rosický zámek. Jak složitě se voda k panstvu dostávala a jaký terén a vzdálenost musela překonat, nad tím zůstává rozum stát.

Pokud byste se náhodou zamotali v létě při ochutnávání malin nebo na podzim při hledání hub, neztratíte se, obora je protkaná řadou cestiček a vždy se z lesa vymotáte u Rosic. Ještě ale nechoďte na náměstí, podél obory si dojděte k jedné z dominant města – kapli Nejsvětější Trojice. Bílá rotunda s červenou střechou září daleko do krajiny a vidíte ji z mnoha míst. Jde o poutní místo, k němuž vede od Rosic prastarým sadem neméně letitá křížová cesta. Ale taky se v jejím okolí pouštějí draci a konají festivaly. Než do Rosic vyrazíte, určitě se mrkněte, zda se na „Trojici“ něco neděje, kouzelná je totiž i večer a úchvatná, když je nasvícená. A tajemná, děti, které k místu občas zavede noční hra, by mohly vykládat. Kousek od „Trojice“ najdete včelařské muzeum.

Pak už se pusťte křížovou cestou dolů k vlakovému nádraží do míst, kterým se dodnes říká Pendrov, jenž byl do roku 1880 samostatnou převážně rolnickou obcí. Ale měli tu pivovar. Jeho historická budova tu stále je, pivo se tu (zatím) nevaří, ale je to v plánu, a tak slouží jako místo pro kulturní akce.

A pak už se vydejte po 105 schodech nahoru k náměstí, kde dlela ta bohatší část Rosických – „šlechta z města“, jak se dodnes místní popichují. Abyste netápali, rosickou historií vás provedou dva okruhy naučné stezky. Jedním ze zastavení je samozřejmě zámek, sídlo pánů z rodu Hechtů, z Lipé a z Žerotína si lze prohlédnout s průvodcem a nabízí kromě historické expozice i stálou výstavu hraček. Pokud budete mít zájem, můžete se podívat i do nedávné minulosti. Pod zámeckým parkem je totiž od roku 1965 velký protiatomový kryt.

Když jste na náměstí, skočte se občerstvit, možností je hodně. Pak se vraťte třeba k zámku a projděte se zdejším parkem. Pokud jste načerpali dost sil a i po „tour de obora“ se cítíte ještě na delší trasu, můžete parkem sejít dolů k hlavní silnici na Náměšť a z ní se pak vydat Mariánským údolím směrem na Litostrov. Dojdete na Okrouhlík, což je jedno z prvních míst, kde bylo nalezeno uhlí a dnes je zde taková malá soukromá zoo. Z Okrouhlíku se vrátíte do údolí, najdete modrou značku a ta vás dovede zpět k RIC v Zastávce.

Pokud ale dáváte přednost sportu nebo kultuře, zůstaňte „na městě“. Na zámku se koná řada koncertů a vystoupení, farmářské trhy, slavnosti, sběratelské burzy, setkání malých pivovarů… V Rosicích je tak moderně vybavené kino, že místní se už do brněnských multikin ani neobtěžují. Hned v centru je dětské hřiště, další krásné a velké najdete u kuželny, kde si můžete vyzkoušet opravdové kuželky – zapomeňte na koule s dírkami na prsty. A v neposlední řadě je zde zimní stadion, který hostí hokejová mužstva z širokého okolí a pořádá i bruslení pro veřejnost.

Pokud jste vše absolvovali, musíte být úplně vyřízení. A tak zůstaňte na noc. Nebo si nocleh naplánujte předem a ten nabitý program si rozdělte do dvoudenní návštěvy v pohodovém tempu. Ubytovacích kapacit je v Rosicích i blízkém okolí dostatek.

Oblíbené farmářské trhy na rosickém zámku

 

Do Říčan si vezměte plavky

Na mapách najdete Říčany u Brna už od roku 1575, ve spisech ještě o tři a půl století dřív. Ty současné jsou úžasné pro bydlení z praktického hlediska (blízko Brna, dálnice, veškeré zázemí…) i toho romantického. A do zdejších lesů, na tajemná místa i vyhlášený biotop se jdeme podívat. Na tohle putování si v létě určitě vezměte plavky.

Můžete samozřejmě dojet přímo do Říčan, s malými dětmi, které už ale není radno tahat na zádech, je to dokonce lepší, ale zdatnější by se ochudili o krásnou trasu. Odstavte auto nebo vystupte z autobusu či vlaku v Zastávce u Brna, hned u Regionálního informačního centra. Kávička, limoška, sušenka a jde se!

Směrem na Říčany vás ze Zastávky vyvede modrá značka, potřebujete se dostat k rozcestníku Mariánské údolí. A když jsme mluvili o zdatnějších turistech, hned ze startu bude jasné proč – značka vás potáhne prudce do kopce a pak zase prudce z kopce, odměnou je ale nad Zastávkou téměř okamžitě les. Ten už cestou na Říčany vlastně téměř neopustíte. Za rozcestníkem chvíli pokračujte ještě po modré, ale jen po pár desítkách metrů odbočte doprava na Okrouhlík. Jde o jedno z prvních míst, kde bylo nalezeno – pro zdejší oblast charakteristické – uhlí. Na bývalé jámy, které mimo jiné na rozdíl od okolních mnoho ceněné suroviny nevydaly, upozorňují cedule s informacemi o zaražení a hloubce. Ty jsou po celém mikroregionu. Okrouhlické jsou dávno zasypané, takže dítě vám do nich nespadne, spíš při jejich prozkoumávání dejte pozor na prudký břeh u cesty. Okrouhlík je báječná zastávka i proto, že se k němu jde zase trochu do kopce. Vše je soukromý pozemek, ale majitelé tu mají něco jako domácí zoo, určitě se pobavíte.

Jelikož zde nevede turistická značka, držte se v blízkosti elektrického vedení, to vás neomylně nasměruje k cíli. Pak už máte Říčany jako na dlani a můžete rovně, zleva i zprava, záleží na vás, kudy se na náměstíčko a k nejviditelnějšímu kostelu dostanete. Ten určitě ze svého říčanského itineráře nevyškrtněte, je zajímavý i pro ty, kteří jinak památky míjejí. Zdejší farní kostel sv. Petra a Pavla zmiňovaný už v roce 1349 stával jinde, do požáru na počátku 18. století v místech, kde je dnes pomník padlým. V roce 1754 začal růst svatostánek nový, jenže úplně proti zavedeným pravidlům. Oltář má na západní straně a vchod na východní. K otočení došlo zřejmě kvůli špatnému podloží, dříve tu byl rybník. Raritní stavba dala říčanským přezdívku „rakaři“.

Určitě se posilněte, v okolí kostela a obecního úřadu je možností dost (a dobrých). „Naskočte“ na červenou turistickou značku a vydejte se na jedno z nejtajemnějších míst oblasti – říčanské hradisko. Počítejte s tím, že dvoukilometrová trasa se vám může natáhnout na několik hodin, v půli je totiž zdejší rybník, dnes přeměněný na biotop. I v nekoupací sezoně je to skvělé místo, ale v létě? Ráj na zemi, je to potřeba zažít. O tom vám mohou vykládat místní, ale taky řada přespolních a Brňáků, kteří zde v klidu stráví celý parní den v chladivé vodě, na beachvolejbalovém hřišti, tenisových kurtech a u obligátního stánku.

Nenechejte se zviklat dětmi, které piští, že chtějí zůstat ve vodě a na další šlapání nemají energii. Protože právě ony budou na konci putování nejnadšenější. Počítejte s tím, že k hradisku budete poslední metry šplhat a starší ročníky rozhodně ocení trekové hůlky. Nahoře ale na všechny čekají lavičky a zasloužený oddech. Pamětní kámen je novodobý, ale místo, na kterém stojíte, dýchá dávnou historií. Prameny, informace a letopočty se různí, ale zřejmě právě tady bydlívali nejstarší členové rodu Říčanských. Podle pověstí zde stávala jejich tvrz, o níž se neví, kdy byla vystavěna ani kdy a proč zanikla – nejspíš v časech běsnící třicetileté války. Když se pořádně rozhlédnete, jsou tu dosud vidět valy a příkop, jímž je skalní ostroh nad žlebem u Říčanského potoka obehnán. A právě v nich si užijí do té doby brblající děti, protože kde jinde si hrát na rytíře než na hradě. Vy počítejte s tím, že občas při „dobývání“ padnou do maliní, jim budou nějaké škrábance jedno a pak rádi zblajznou špekáček, který připravíte na zdejším ohništi. To i novodobý kámen odkazující na rok 1343 tu opečovávají Říčanští, kteří zde každoročně vítají jaro.

V Říčanech se jistě zdržíte ještě déle – na takzvané Marečkově louce, tedy v samém centru, kde je vybudován  nový volnočasový areál. Nechybí hřiště s tribunou, hřiště na pétanque, dětské a dopravní hřiště.

Zpátky do Zastávky bude pro pěší lepší přejet autobusem, pokud nechcete znovu přes Okrouhlík, museli byste po silnici Říčany–Rosice nebo bloudit přes remízky podél ní, i když i to by bylo dozajista dobrodružství. Pro cyklisty je tato trasa naopak skvělá.

Voda v říčanském koupacím biotopu láká ke koupačce

 

Tetčice – brána do údolí Bobravy

I když jsou Tetčice malou obcí, první z mikroregionu na cestě z Brna, určitě si na ni a její okolí vyhraďte celý den. Na kole i pěšky si dáte do těla a přitom se projdete dlouhou historií lidstva i nádhernou přírodou. Další dobrou zprávou je, že svačinu si nemusíte brát velkou, je zde několik opravdu vyhlášených restaurací.

Výpravu zahrnující i menší turisty zahajte přímo v Tetčicích. Pro cyklisty a odhodlané výletníky je dobré vyrazit až ze Zastávky a od zdejšího informačního centra. Obojí nechť vyrazí směrem na Rosice, cyklisté mohou po silnici nebo zároveň s pěšími k rosické oboře. Tu mohou objet či obejít podél kolejí nebo směrem ke Kratochvilce a rosické kapli Nejsvětější Trojice. První trasa je rovinka, druhá kopcovitá. Od kaple pak jen seběhnete do Tetčic, rovinatá skvělá cesta Rosice–Tetčice je bez aut. Tady si bezpečně užijí i děti na odrážedle a zejména kluci budou nadšení z projíždějících vlaků. Ať to vezmete zespodu, nebo shora, skončíte v parku uprostřed obce, kde je hřiště, obchod a v blízkosti restaurace.

„Viditelné“ historie mají Tetčice jen poskrovnu, maličkou kapličku sv. Floriána, sochu sv. Jana nebo kamenné kříže, vše povětšinou z 18. nebo 19. století. Ale jsou krásné a místní si jich velmi váží. Vznik vesnice samotné se datuje už do začátku 12. století, některé zdroje tvrdí, že první písemná zmínka se objevuje už v Kosmově kronice v souvislosti s událostmi roku 1104. Jak moc ale latinský název „Tuchssici cum vinea“ koresponduje s Tetčicemi… Každopádně další zmínka z roku 1240 už je jistota.

Ta „neviditelná“ historie ale sahá až do doby kamenné, z níž pocházejí nejstarší archeologické nálezy. Vědci mají Tetčice velmi dobře zmapované, zejména kvůli mohylovým hrobům z mladší doby bronzové, které byly objeveny ve 30. letech 20. století v místě zvaném Na Kříbech. Právě tím směrem, přes koleje, se vydejte. Mohyly velaticko-lužické kultury, abychom byli přesní, už tu nenajdete, ale ulice nesoucí jméno Křiby vás nasměruje k oblíbenému výletnímu cíli – Rybářské baště. Musíte až na konec ulice a pak jen sejdete do údolí a baště, kde je bašta odpočívat. Ještě poměrně nedávno zde byl rybník, ale dnes už se zde nevykoupete. Zato se hezky projdete – když půjdete dál podél potůčku, brzy se on i vy napojíte na řeku Bobravu. Dala název celému přilehlému přírodnímu parku, který jen samotný vystačí na celý den. A právě tam míří naše kroky.

Stačí přejít koleje, pozorně i silnici Tetčice–Střelice a vnořit se do hlubokých lesů. Kdo už má výletování dost, může se po cyklostezce vrátit do Tetčic, ale byla by to velká škoda. Stojíte totiž přímo pod kopcem Bučín, jehož vrcholek je vidět z mnoha míst mikroregionu a celkem dobře funguje jako orientační bod. Nahoře ční několik vysoko vzrostlých stromů listnáčů, které z dálky vypadají poněkud neučesaně a – tohle se Tetčickým nebude moc líbit – v některých dalších obcích se jim říká hrůzostromy. Ale to je jen neškodná legrace a popichování, protože Bučín a celé území kolem Bobravy jsou krásné. Takže můžete okamžitě „hore vrchom“ od silnice, nebo po žluté turistické značce, ale to se musíte vrátit až do Tetčic.

Dát si na poměrně krátké trase převýšení 144 metrů se vyplatí. Bučín oplývá tajemnem. Nacházejí se zde zbytky hradu pánů z Tetčic. Nebo možná hradiště, to se přesně neví. Na dnes zalesněných stráních se kdysi pěstovalo víno. Svědkem zřejmě nejvypjatějších momentů bylo místo za druhé světové války. Bučín byl útočištěm vojáků, dodnes jsou zde patrné zákopy a na některých stromech najdete nápisy vyryté právě bojujícími muži.

Dalších možností je několik. Buď prostě lesem seběhnout dolů do Tetčic, pokud se vám nechce po značce, ztratit se nemáte kde. Určitě se odměňte skvělým jídlem, jak bylo zmiňováno na začátku. Nebo si výlet ještě protáhněte dál do nitra přírodního parku a nechejte se žlutou zavést až za Omice. Ale to už je kus cesty, za to se z Omic můžete svézt vlakem do Tetčic nebo Zastávky. Modrá značka vás od bučínské hájenky zase navede na Neslovice nebo Hlínu, přímo k Menšíkově rozhledně. Záleží jen na vás.

Rybářská bašta je obecní hospodou i hezkým výletním cílem

 

Kde tě mám studánko stříbrná? V Újezdu u Rosic.

Pokud máte rádi vodu v jakékoliv podobě, Újezd u Rosic je ten správný výletní cíl. Budete se zde kochat pohledem na přehradu nebo rybník, ve kterém se můžete i vykoupat. Jen studánek je zde tolik, že cesta kolem nich vydá na samostatnou výpravu. K tomu lesy plné hub a naprostý klid.

Cesta ze Zastávky do Újezdu je už pořádná štreka, takže pokud s sebou na výlet berete menší děti, myslete na to. Pro cyklisty bude nejlepší dostat se do Rapotic a poté se vydat doprava okolo věznice. Pro pěší je nejvýhodnější vydat se od zastáveckého Regionálního informačního centra po červené značce k Příbrami, kde je fajn udělat si přestávku (viz kapitola Příbram). Poté pokračovat po žluté značce, která vás dovede nad Zbraslav. Tady se můžete rozhodnout. Buď se po asfaltce vydáte doleva, dojdete k přístřešku U Pomníčku a pak znovu po cestě až do Újezdu. Nebo to risknete, zapnete GPS, budete se držet nalevo od silnice a po lesních cestičkách dojdete nakonec do kýženého cíle.

Občerstvěte se, začíná zmiňovaná „tour de voda“. Studánky jsou v Újezdu fenoménem, stará se o ně místní sdružení nadšenců a můžete mít jistotu, že voda z nich je jako křišťál a pít ji můžete bez obav. Je jedno, kterým směrem to vezmete, ale na trase máte čtyři studánky: Josefku, v Oltářičkách, Štěpánův pramen a Maťovu studánku. U té se každoročně pořádá otevírání studánek a v roce 1974 ji opravil Zdeněk Maťa Matoušek, od té doby ji udržuje a ke studánkové aktivitě strhl řadu místních i přespolních. U většiny pramenů chráněných přístřeškem najdete posezení.

Kdo by se chtěl koupat, má několik možnosti – rybníček směrem ke Stanovištím, u Hlubokého (říká se mu Na Formance) nebo přehradu Chvojnice.

Malá přehrádka a její okolí jsou nejen krásné, ale taky zajímavé. Nádrž na řece Chvojnici vznikla začátkem 80. let 20. století nikoliv kvůli koupání, ale pro potřeby zavlažování někdejšího velkého skleníkového komplexu v Kralicích. Momentálně je přehrada vyčištěná, odbahněná. Objevil se zde bobr, mluví se o vydrách a zdravá voda v sobě skrývá i raky a škeble. Rybářské pruty ale nechejte doma, výstavní rybí kusy zde mohou chytat jen zájemci se speciálním povolením od pronajímatele nádrže. Okolo vody se dá toulat hodiny a hlavně houbaři zaplesají.

V samotném Újezdu, o kterém se objevují první zmínky kolem 14. století, určitě stojí za vidění kaple sv. Františka z roku 1852. Původně to byla jen zvonice, která umíráčkem oznamovala skon některého z Újezdských. Jako ve většině zdejších obcí, i Újezd zažil největší rozmach s těžbou uhlí v Zastávce a Zbýšově. Na 80. léta 20. století tu neradi vzpomínají. Obec byla „násilně“ přičleněna k sousední Zbraslavi a stala se částí opomíjenou. Navíc jim hned za humny vznikl vojenský areál, při jehož stavbě byla úplně zničena cesta na Rapotice. Od roku 1990 je Újezd po velkém tlaku zase „svobodný“.

Vy absolutní svobodu zažijete nejen u zdejšího vodstva a přírody, ale můžete si ji co nejvíc prodlužovat třeba na Smolově mlýně blízko přehrady. Dá se tu ubytovat v hliněno-slaměných domcích a kolem vás bude pobíhat mnoho zvířat. Děti budou nadšeny a vám se nebude chtít z Újezdu vracet.

Domů to můžete vzít ještě přes blízkou vesničku Hluboké. Zaprvé tu můžete okusit pivo z malého pivovaru, zadruhé se zde skrývá nejmenší hřbitov republiky, což má potvzeno i v České knize rekordů. Jde o lesní odpočinek sedmi evangelíků, hroby jsou na rozloze 102 metrů čtverečních.

Maťovy studánky – poetické místo na okraji malé obce

 

U Vysokých Popovic tábořili husité

Jarní vyjížďky na kolech či inlinech, letní koupání, podzimní houbaření a zimní výhledy vás čekají ve Vysokých Popovicích. Obec vysoko nad Zastávkou u Brna je skvěle přístupná vlakem a leží na hlavní silnici na Třebíč. Na kole jí dosáhnete po cyklostezkách vedoucích přes Zakřany a Lukovany, nebo přes Příbram. Pěšky můžete kopírovat trasy pro cyklisty, ale to byste vynechali jedno velmi zajímavé zastavení. Vezměte to tedy od RIC Zastávka po červené k habřinské hájovně a dál Žleby (viz kapitola Zastávka). Podél železničních kolejí se dostanete až do Vysokých Popovic, ale určitě si udělejte odbočku k hlavní silnici a zastavení U Jána.

Jde o malou kapličku, která zde stojí od konce 18. století. K dnešní silnici je otočená zády, a to proto, že kdysi cesta do Vysokých Popovic vedla jinudy a vinula se podél někdejších rybníků. Dnes jsou, stejně jako zmíněná cesta, minulostí. Připomínkou je kaplička zasvěcená Janu Nepomuckému. Jak říká nápis a dokreslují archeologické nálezy, v době husitských válek zde tábořilo Žižkovo vojsko. Můžete zkusit trefit někdejší popovickou cestu, koleje vás neomylně dovedou.

V obci samotné nemiňte bez povšimnutí zdejší kostel. Jeho románské základy vzkazují, že máte co do činění se starobylou obcí. Do dnešní podoby byl přestavěn na konci 19. století a zajímavostí jsou jeho tři obří zvony, z nichž největší – Jan – váží 506 kilogramů. Zmínky o Vysokých Popovicích se objevují už ve 13. století. Kromě Žižkových vojáků tudy také táhla vojska Matyáše Korvína, která vyrazila proti Jiříkovi z Poděbrad. Právě tito žoldáci vypálili zdejší tvrz pánů z Lomnice, která už nikdy nebyla znovu vystavěna.

Ale dost historie, pojďme sportovat. Pokud s sebou totiž na výlet berete menší děti, přibalte jim kolečkové brusle. Řadu bývalých polňaček vedoucích ven z obce místní upravili na krásné asfaltky a bruslit na nich je radost. Je to bezva místo na naučení, navíc vám děti nikam neujedou, cesty nejsou nijak dlouhé.

Vy si po tréninku můžete odpočinout u zdejšího hřiště, děti si zde energii dovybijí. Obec je významným rozcestníkem cyklistických i turistických cest a Popovičtí na ně mysleli, když nedávno zbudovali odpočívku s lavičkami, ohništěm, a dokonce přírodní knihovnou. Taky si tu můžete zkusit zahrát klasické ruské kuželky – tedy postavit devět velkých figur do čtverce 3×3 a speciálním krouživým grifem na ně pustit zavěšenou kouli. Zdá se to jako legrace, ale úspěchy přicházejí až s velkým tréninkem.

Od hřiště za školou, kde se odehrává také řada místních akcí a je výborně domy odděleno od hlavní silnice, vede krásná cesta směrem do sousedních Rapotic. Celý les, povětšinou smrkový, je skvělý pro podzimní houbaření a sbírání ostružin. Cesta sice není značená, ale v lese celkově se nemáte šanci ztratit – buď dojdete do Rapotic, nebo vás do těch správných míst odkáže plot zdejší věznice. Před revolucí byl v blízkosti dnešní káznice a mezi Popovicemi a Újezdem také uzavřený vojenský prostor. Přítomnost vojáků stále dokládá bývalá hlídka, na niž narazíte při cestě do Rapotic. Místní říkají, že při dobrém počasí je z ní vidět až do Rakouska, ale Pálava je jistotou téměř vždy.

Až vás v horkých dnech toulání omrzí, můžete skočit do vody v přírodním koupališti Doubí, k němuž dojdete po cestě na Příbram.

Součástí odpočívky pro cyklisty ve Vysokých Popovicích je ohniště i knihobudka

 

 

Do Zakřan na kole nebo pěšky

Putování do Zakřan, to je absolutní klid, ticho a hluboký les. A je jedno, zda jedete na kole, nebo jdete pěšky. Upřímně, autem je to nuda, určitě jej nechejte stát u Regionálního informačního centra v Zastávce a jen si vyberte, zda chcete stoupat, nebo klesat.

Pokud zvolíte variantu A, vydejte se po červené turistické značce směrem na Příbram a propleťte kolem zastáveckých domků. Na kole je lepší jet po hlavní silnici na Třebíč, která je ale dost frekventovaná, takže pozor. Ale za železničním mostem se vnoříte vlevo do lesa a neopustíte jej až do Zakřan. Pěší čeká krásný les hned za posledními domy Zastávky. Červená je dovede k Masarykově studánce.

Zlé ironické jazyky tvrdí, že se vyznačuje tím, že u ní nikdy Masaryk nebyl (jako na mnoha místech nesoucích jeho jméno), ale na ty nedejte. Je totiž vyhlášená svojí skvělou čistou pramenitou vodou, pro niž si sem i v dnešní době „vždyť stačí jen pustit kohoutek“ jezdí řada místních. V roce 1928 ji představitelé zdejší báňské společnosti vystavěli právě jako poctu „prezidentu-osvoboditeli TGM“, jehož reliéf studánku zdobí společně s tváří amerického prezidenta Woodrowa Wilsona.

Osvěžení se vyplatí, pak totiž začnete stoupat nahoru. V kopci, který od sebe přirozeně odděluje Zastávku, Babice a Zakřany, je plno cestiček, ale také nádherná cyklostezka nazvaná Cyklostezka permoníků, která vás dovede na samý vršek lesa, kterému místní říkají Skříňka. V létě a na podzim se do celého Babického lesa chodí pátrat po houbách a lesních plodech, lidí potkáte pomálu. A stejně jako v případě všech zdejších vycházek, není od věci vzít si s sebou něco na opékání, ohnišť je tu hodně.

Od Masarykovy studánky se nemusí ani přímo do kopce, stačí les obkroužit zprava, nebo se ze Zastávky vydat naopak přes babický Důl Ferdinand, jeden z mnoha pozůstatků zdejší hornické historie. Tudy vás povede zmiňovaná cyklostezka.

Když se vyškrábete na Skřínku, máte před sebou krásný výhled na Zakřany, o nichž se první zmínka objevuje v roce 1350. Pak sestoupíte dolů a je jen na vás, zda si zde dáte oběd, autobusem se vrátíte zpátky na Zastávku, nebo si výlet protáhnete do Lukovan či mezi poli do Zbýšova.

A pokud zvolíte variantu B, dojeďte do Zakřan autobusem a vezměte to opačným směrem, to většinu cesty opravdu jdete z kopečka dolů. V každém případě si na návsi obejděte zdejší kapli sv. Donáta nebo nechejte děti proběhnout na blízkém hřišti a rozhodně se vydejte ke smírčímu kameni, který najdete nedaleko cesty na Lukovany. Proč zde stojí, to je opravdový horor. Podle zkazky se dva chlapci zamilovali do stejné dívky. Ta si s jedním z nich vyrazila k lesíku, druhý to zjistil a číhal na ně. Dopadlo to špatně, při rvačce zemřeli všichni tři. Kámen se úplně náhodou našel před lety za hospodou ve Vysokých Popovicích, v Zakřanech je proto, že zřejmě na tomto místě jeden ze smrtelně zraněných hochů skonal.

Křížek u polní cesty ze Zakřan k Masarykově studánce

 

 

Zastavte se v Zastávce

Můžete ji brát jako výchozí bod k výletům a sběru všech potřebných informací, ale taky zde můžete strávit jeden pořádně nabitý den. A klidně i víc. Zastávka u Brna, byla za dob své největší hornické slávy nazývaná Boží požehnání.

Uhlí pro ni rozhodně požehnáním bylo, jak zjistíte hned v Regionálním informačním centru, které sídlí v sousedství nádražní budovy. Samotné koleje jsou tu vlastně také díky uhlí, které bylo potřeba rozvážet dál do světa. Na přelomu milénia slavila železnice Brno – Zastávka u Brna 150 let. Zastávce se v době její největší slávy přezdívalo malá Paříž a nechybělo zde ani kasino či střelnice. Jsou tu dokonce nádraží dvě – to druhé za mostem patří k úzkokolejce v režii Muzea průmyslových železnic a malými vagonky se dostanete do Zbýšova (viz kapitola Zbýšov). 

Dolování černého zlata v Zastávce a okolí je v centru věnována samostatná expozice, uvidíte zde věci, bez nichž by horníci nemohli fungovat, a získáte představu, jak těžká to byla dřina, a je jedno, zda mluvíme o konci 19., nebo 20. století. Středobodem zastáveckého hornictví byl Důl Julius, v době svého vzniku zvaný Nová. Jeho pozůstatky se nacházejí nad hlavní silnicí procházející Zastávkou v soukromém průmyslovém areálu. Není uzavřený, takže k ohrazené jámě se dostanete. Zaražena byla v roce 1877 společností Těžířstvo Rytíř Herring a spol., která působila i v sousedních Babicích. Od 30. let byla Zastávka spolu s Oslavany hlavním uhelným centrem, po válce se jím stal nedaleký Zbýšov. Naposledy se v Juliovi dolovalo počátkem 60. let, od roku 1993 je zasypán.

A pojďme na výlet. Pokud míníte kroužit kolem Zastávky, vydejte se po červené značce přes Masarykovu studánku a dále k hájovně v Habřině. Pak se ale od značky oddělte a držte se kolejí tratě Náměšť nad Oslavou – Brno a potoka Habřina, který ji taktéž kopíruje. Dostanete se do míst, kterým zdejší říkají Žleby. Je to nádherná procházka se spoustou plácků na ohýnek, dobrodružné povahy si zde mohou klidně střihnout spaní pod širákem, vhodných míst je tu plno. Cesta se bude určitě líbit cyklistům, kteří dávají přednost jízdě v terénu. Do toho romantické houkání vlaku… Koleje a potok vás dovedou až k Příbramskému mlýnu, což je dnes pozůstatek kdysi rozlehlého vodního mlýna. Pokračujte pořád dál podél Habřiny, až narazíte na cyklostezku zvanou Stezka permoníků I, a po ní se vydejte doprava směrem na Zakřany. Pokud byste Habřinu sledovali dál i od mlýna, dojdete k místním vodopádům, jsou maličké, ale krásné, ostatně jako celé ostré údolí Žlebů, ve kterém je příjemně i v těch největších parnech.

Přejdete či přejedete hlavní silnici 602 směr Náměšť a půjdete k Zakřanům a zdejšímu hřbitovu. Pak se mezi poli pustíte k Babickému lesu a podél něj se pomalu vrátíte k Masarykově studánce a dál do Zastávky.

Vyhládlo vám? Není problém. Kousek od nádraží je restaurace s dětským hřištěm. Pokud se vydáte k bývalému cukrovaru, najdete zde velkou restauraci a hotel s fitness, bowlingem i hřištěm. Ty, co ještě nejsou tolik unavení ani žízniví a jsou hodně hraví, určitě pobaví speciální hřiště na cvrnkání kuliček. Jen je potřeba se do sportovního areálu vyškrábat okolo silnice na Velkou Bíteš. Děti tu můžete vypustit na hřiště, dospělí mohou zkusit work out a pak všichni ty kuličky. U toho je možnost si dát pivo nebo limonádu.

A až půjdete zpátky k nádraží, vezměte to bočními uličkami, uvidíte na areál někdejšího Dolu Julius shora a také půjdete kolem zdejšího gymnázia – jediného v ČR, které je v obci, a nikoliv ve městě. Zastávka oplývá řadou krásných vil, RIC Zastávka kolem nich plánuje naučnou stezku.

Masarykova studánka v kraji kde historie ožívá

 

Zbýšov město na úpatí umělé hory

Pokud máte rádi výhledy do krajiny, zajděte nebo si zajeďte do Zbýšova. Pro cyklisty i pěší je od RIC Zastávka nejpříjemnější cesta po cyklostezce nebo turistické značce přes Babice.

Ve Zbýšově pak zamiřte k bývalému areálu uhelných dolů a začněte krátkým, ale ostřejším výstupem na zdejší haldu, tedy uměle vytvořený kopec z hlušiny, kterou sem v době největší hornické slávy navezly statisíce náklaďáků. Cestou nahoru vás vyvede buď sada informačních panelů, nebo se můžete vydat některou z vedlejších cestiček – ztratit se nemáte kde. Už asi v půli cesty se vám nabídne pohled na celý Zbýšov, v dálce uvidíte Oslavany s ikonickou věží někdejšího Dolu Kukla. Na samém vrcholu pak hledíte také na Kratochvilku a stálici zdejších výhledů – chladicí věže atomové elektrárny Dukovany. Pod sebou máte areál, kde se pod betonovým „špuntem“ skrývá dosud nejhlubší důl ve střední Evropě. Jindřich II měří 1 550 metrů, ale samotná těžní věž byla v roce 2015 z bezpečnostních důvodů zbourána. Halda zůstává a pro mladší ročníky je téměř neuvěřitelné, že ten zalesněný kopec byl ještě začátkem 90. let jen šedá hora kamení. V nitru umělé hory se skrývá velký protiatomový kryt určený k ochraně někdejších brněnských pohlavárů. Vy se ale podíváte jen ke vchodu. Jak to vypadalo a vypadá vevnitř, prozradí obsáhlá informační tabule.

Hornictví je pro Zbýšov zásadní – z rolnické vesničky se díky němu stal významným městem a uhlí se zde ve velkém těžilo od roku 1820. Připomíná je ale už jen zlomek dochovaných pamětihodností. Jednou z nich je technická památka, historická těžní věž Simson, kterou najdete nedaleko kostela sv. Martina. Můžete si domluvit její prohlídku s vedoucím Vlastivědného spolku Zbýšov. A počítá se, že časem bude přístupná běžně, vzniká zde muzeum a galerie.

Jaké to je natěsnat se do malého vláčku, v němž horníci jezdí pod zem, můžete zkusit v Muzeu průmyslových železnic přiléhajícím k někdejšímu areálu kolem Dolu Jindřich II. Parta nadšenců tu už mnoho let oživuje, opravuje a zprovozňuje řadu malých mašinek a vagonků. O prázdninách jezdívají každou sobotu, jednou vaše vozy potáhne parní lokomotiva, podruhé diesel. Zejména pro kluky je to ráj na zemi a trpělivější rodiče zde mohou strávit s dětmi klidně celý den. I proto, že kromě samotných strojů chlapi stále protahují koleje dál a dál a od roku 2018 jezdí vláčky ze Zbýšova až do Zastávky. Není tedy nutné chodit pěšky přes Babice nebo jet dvě zastávky autobusem, ale stačí skočit na zastáveckém nádraží na historickou mašinku a ta vás do muzea a ke Zbýšovu zaveze.

Hlavně v parných dnech návštěvníci ocení velké zbýšovské koupaliště. Pro prcky je tu brouzdátko, pro větší pak dva bazény, jeden s pozvolným vstupem, další klasický plavecký. Mají tu tobogan, a protože na „koupáku“ jde hlavně o to pořádně cákat, pro skokany je tu samostatný hluboký bazén – stačí předvést svoje kousky. Rádi vám tu půjčí pálky na stolní tenis, můžete si zahrát beachvolejbal na hřištích s pískem, maminky ocení malé hřiště.

Kdo dá před koupáním přednost výletu, z haldy nebo od Simsona může zamířit ke zbýšovské cihelně. Navedou vás k ní šipky od silnice na Ivančice, cesta se odpojuje v zatáčce u benzinky. Po udržované cestě mezi poli dojdete k torzu bývalé cihelny, která zde u Zbýšovského potoka fungovala ještě začátkem 20. století. Před několika lety ji i okolí poopravila skupina nadšenců pro zdejší historii a dnes je to místo jako stvořené pro piknik. Berte si s sebou špekáčky, tady si je určitě užijete. Z cihelny se buď můžete vrátit zpět do Zbýšova, nebo se vydat dál směrem na Padochov či Neslovice.

Ve Zbýšově doporučujeme dobře poslouchat. Tím, jak se do města přistěhovávali kvůli hornictví lidé z různých koutů Evropy, je zdejší jazyk unikátní. Velmi jednoduše jde o hanácké nářečí skloubené s velkým množstvím německých slov. Mnoho výrazů se nikde jinde nepoužívá – třeba gracka, tedy speciální zašpičatělá motyka používaná při rubání uhlí. Písmena O a A zde v podání starších lidí dostávají často čárku, takže ve Zbýšově se nejezdí na motorce, ale na motórce, a nejde se za babičkou, ale za bábičkó (ještě častěji bábkó). Koncovka OU tu vlastně v mluvené řeči neexistuje, pouze Ó, to je ta hanáčtina. Zaměňují se i písmena E za Y, i když to používají dnes už opravdu jen starší ročníky. Byly se řekne bely, umývat je umévat a tak dále. Možná to někomu může rvát uši, ale pro jazykovědce je Zbýšov jedinečný.

Bývalá cihelna je zajímavým cílem turistů i atraktivním prostorem pro svatby pod širým nebem